Na začátku druhého pololetí jsme si vytvořili postavy prvňáků v životní velikosti. Nebyly to obyčejné obrázky. Byly to příběhy dětí – o tom, jak se učí, jak se ve škole cítí, co už zvládají a na co jsou pyšné. Postavy jsme tehdy vyfotili a uložili jako součást portfolia s tím, že se k nim ještě vrátíme.
A ten okamžik nastal na konci školního roku.
Děti své postavy znovu rozložily a začaly je doplňovat. Tentokrát psaly na lístečky jiné barvy, aby bylo na první pohled vidět, co přibylo během druhého pololetí. Nešlo o opravování původních vět, ale o zachycení dalšího kousku jejich školní cesty.
Znovu přemýšlely nad tím, jak se učí, jak se ve škole cítí, co už zvládají jako školáci a kam se posunuly. Některé věty zůstaly stejné, jiné se proměnily a objevily se i úplně nové myšlenky.
Sebehodnocení je proces, který dá dítěti možnost se zastavit, ohlédnout se a uvědomit si, že se během roku změnilo. Nejen v tom, co se naučilo, ale také v tom, jak přemýšlí o sobě jako o školákovi.
Postavy znovu putovaly před objektiv fotoaparátu a stanou se součástí portfolia každého dítěte. Vedle map pokroku a vybraných prací tak vzniká další cenný doklad učení – příběh dítěte zachycený jeho vlastními slovy.
Když dětem nabídneme prostor k přemýšlení o sobě, často nás překvapí tím, co všechno už o svém učení vědí. A právě to je možná ten největší krok, který během první třídy udělají.